aneb cesta do vlněné krajiny

 

Každý má nějakou svou vášeň. Takovou tu, u které není radno jej rušit... To potom člověk odpovídá "Ještě chvilku a půjdu."
nebo "Já to tady jenom dodělám a už jdu za vámi". Pletařka potřebuje doplést řadu, řezbář dokrouhnout poslední dřívko... a já? 

Poslední roky ode mne rodina často může slyšet  "Ještě tady něco doplstím a přijdu." nebo "Já si jenom nafotím ten obraz, hned to bude."

To je tak, když se snažíte skloubit rodinu s tvorbou. 

Ale co je to to plstění? Hned vám to povím. Začnu ale tím, co mě k tomu přivedlo.

 

Od dětství jsem pořád musela něco motat, kreslit, vymýšlet, hrát a vyrábět.
V páté třídě jsem chodila do jedenácti kroužků. Někdo by to nazval ADHD, a asi by měl pravdu.
Já ale vždycky cítila velkou chuť učit se nové věci.
A tak jsem si v patnácti letech četla knížky o astronomii a k tomu se učila háčkovat. Nesmírně mě to všechno bavilo.

 

Co je pro vás důležitou hodnotou, nepočítám-li zdraví a rodinu? Pro mě je to odjakživa svoboda.
A ta je myslím dalším důvodem, proč jsem měla vždy velkou potřebu se učit nové dovednosti.
Ráda umím různé věci, abych si dokázala poradit a byla soběstačná. 

 

Nebylo pro mě ale vůbec snadné rozhodnout se pro jednu věc, kterou bych ráda studovala. A tak jsem se ocitla
na střední škole, kde jsem se zabývala fotografií a grafikou, ale i dějinami umění. To všechno bylo krásné studovat.
Stále jsem ale nevěděla, kam dál, bavilo mě toho tolik! A tak jsem se nakonec vydala na Univerzitu Karlovu,
na učitelství pro 1. stupně se zaměřením na výtvarnou výchovu, protože s dětmi mi bylo vždy dobře.
 

Když jsem chodila po Praze, často jsem neodolala a navštívila jsem obchod s výtvarnými potřebami. 
Jednoho dne jsem tam vzala do ruky i pytlíček s ovčím rounem. Z mého dnešního pohledu bylo velice nekvalitní,
ale tenkrát mi udělalo velikou radost. Zjistila jsem, jak se dá z barevných vláken vytvořit téměř cokoliv.

 

 

 

A tak začala krásná dobrodružná cesta, která dnešním dnem stále ještě neskončila. Často mě fascinuje, 
jak je tento živel - ovčí vlna - úžasná, a jak ji lze tvarovat v ledacos - jedním slovem PLSTIT. A jak je mi s ní dobře.

Brzy jsem objevila, že má i terapeutické účinky... Dotek merino vlny mi dodnes pomáhá zklidnit se.

 

Než jsem však zjistila, že vlna je opravdu ten můj osudový materiál, trvalo to nějaký čas.

 

Musela jsem poznat samu sebe.

Musela jsem zjistit, že nemá cenu hrát si na někoho jiného.

Musela jsem zjistit, že nemusím schovávat svou citlivost.

 

S překvapením jsem zjistila, že mi moje vlastnosti, které mnozí pokládají za slabost, v tvůrčím světě pomáhají.

A možná díky nim mohu druhé obohatit se o vnímání světa kolem sebe.... To bylo a je moje velké přání a velmi mě těší, když se mi to daří.

Zjistila jsem, že si nemusím hrát na extroverta. Vždyť prožívat bohatý vnitřní život nebylo naděleno každému.
Možná stačí "jen" umět jej předat správným způsobem i ostatním.
Dnes už vím, jak mi má zvýšená citlivost v lecčem komplikuje život, ale také mi pomáhá vnímat všemi smysly.

A tak jsem postupně odložila jiné materiály, které se ke mně nehodily. Ponechala jsem si ovčí rouno, dřevo a papír, 
které ladí s mým životním nastavením.

 

Než jsem však lépe poznala samu sebe, uplynulo mnoho let. Mezitím jsem potkala i svého muže. Od začátku mě podporoval ve všem,
do čeho jsem se pustila. Dokonce začal plstit i sám. Dodnes máme doma pověšenou jeho zeměkouli z rouna, a mnohdy si říkám,
jaká je škoda, že nemá víc času na tvoření, šlo mu to parádně.

 

 

Další krásná i náročná etapa našeho života začala s narozením první dcerky.

A prvního synka.

A druhého synka. :)

S každým děťátkem přicházely radosti i starosti, které formovaly moje dny, mé představy o životě,
můj pohled na svět a na to, co je vlastně důležité.

Zjišťovala jsem, že moc ráda inspiruji druhé. Dodnes nejraději dětem vytvářím prostor pro jejich tvorbu,
aby si mohly hledat vlastní cestičky k sebevyjádření skrz umění.

Často se inspirujeme navzájem. Když vidí, jak něco vytvářím, často pak mají chuť se do něčeho pustit, a že mívají báječné nápady!

 

 

Ale i pro mne jsou mé děti a příroda tou největší inspirací. V mých obrazech se vyskytují výjevy z našich procházek okolní krajinou
a ze společného hraní.  Mé i jejich dětství, je pro mě největší studnicí nápadů. A máme to štěstí, že můžeme žít v krásné krajině Vysočiny, 
poblíž Javořice. 

 A tak přišla na svět i knížka Rostu s tebou, strome.

 

 

 

 

Chodila jsem s malou dcerkou na procházkách v lese, a tam jsem si začala všímat toho, co máme vlastně se stromy společného.

Pijeme, rosteme, objímáme se, dokonce se někdy červenáme podobně jako stromy.
Nakonec v knížce můžete najít 28 příběhů stromů i lidí, vždy ve dvojici, co prožívá člověk a strom.

Často jsem měla pocit, že se knížka vlastně píše sama, o to větší radost to byla. A co myslíte, co vzniklo dříve - příběh nebo ilustrace? 

Napíšete-li mi Váš tip do zprávy k objednávce, máte u mne pohlednici dle svého výběru za odměnu, že jste dočetli až sem ;).

 

A tak se vracím k otázce, co je tedy to plstění?

Potřebujete k tomu správně upravená vlákna oveček a pár nástrojů. K vytvoření svých obrazů používám mokrou metodu, ke které potřebuji mýdlo. Ale i tu suchou, na kterou je potřeba speciální plstící jehla. Pohybem rukou namydlenýma rukama nebo zapichováním jehly se do sebe vlákna pomalu zaklesávají, jako ruce milenců, které se nejdřív jen letmo dotkly a nakonec jsou pevně semknuté.

 

 

 

Kam moje cesta povede dál? To nevím a ani příliš vědět nepotřebuji. Doufám ale, že samotná cesta mi bude přinášet stále tolik radosti jako nyní.

A také věřím tomu, že to, co na té cestě vznikne, Vás i Vaše milé obohatí o nové světy, pomůže zklidnit i zpřítomnit. Takovou moc má vlna.